Liga na ochranu zvířat ČR
     Jablonec nad Nisou
Ú T U L E K    D Á Š E N K A

Už to je rok, kdy jsme vytvořili tyto webové stránky. Jejich prostřednictvím našel domov nejeden pejsek a kočička a doufáme, že byly přínosné i pro vás, čtenáře, kteří jste jimi jenom "listovali". Chtěli bychom se s vámi tímto podělit o malé ohlédnutí za uplynulým rokem - za tu dobu jsme nafotili hromady fotek, ze kterých nyní vybíráme malou hrstku a přikládáme k nim krátké příběhy, abychom vám alespoň trochu přiblížili život v útulku (nejprve si prohlédněte fotky, příběhy jsou až dole na stránce). Za celý rok jsme toho ovšem prožili daleko víc, setkali jsme se s mnoha lidmi, řešili veselé, kuriózní i smutné případy a hlavně poskytli azyl 213 pejskům, 142 kočičkám, několika králíčkům, morčatům, ježkům a fretce...

Kalamita. Zima byla štědrá na sníh, kterého bez ustání přibývá. Každý den si musíme prohazovat cestičky k výběhu a ke kotcům, před kterými se nám kupí obrovské hromady. Pejskové naštěstí ještě nepřišli na to, že se z těch hromad dá pohodlně přeskočit za plot na silnici. Spíš naopak. Ťapička z virtuální adopce, který je jinak chronický útěkář, si naprosto v poklidu capká mezi sněhovými mantinely úplně na volno a je rád, že se v takovém zasněženém počasí může vrátit zpátky do svého pelíšku.

Baruška. Barušku jsme našli úplně náhodou, cestou z Krupky, vyhozenou na smetišti spolu s pejskem Bleškou. Domnívali jsme se, že to bude líbivější Baruška, kdo najde domov jako první. Nestalo se. Důvod bude asi stejný, z jakého ji někdo vyhodil, i když si dal práci s tím, že ji nechal vykastrovat (bohužel tuhle skutečnost pan doktor zjistil až na operačním stole, protože jsme Barušku objednali na kastraci, jak to děláme s novými pejsky běžně). Baruška totiž nemá ocásek. Podle všeho to vypadá, že o něj přišla nějakou nešťastnou náhodou. Chybějící ocásek sám o sobě nevadí, jedná se o staré, zhojené zranění, ale k němu se přidružuje problém s povoleným svěračem. Není to nic hrozného, Baruška koná potřebu normálně, ale trochu se jí při tom špiní zadeček; je třeba na něm ostříhat srst a občas zadeček omýt, aby zůstal čistý. Barunka si svého handicapu není vědoma, je to krásná a veselá mladá psí slečna, která bude moc vděčná za obětavého člověka, který by jí poskytl nový domov, nezištnou lásku a trpělivou péči.

Roxanka. První dobrman, kterého jsme v útulku měli, byla fenka a jmenovala se Roxanka. Od té doby se tak jmenuje každá dobrmanka, která se k nám dostane (ale mnoho jich nebylo). Tahle Roxanka našla domov v rodině se třemi dětmi. Po týdnu nám ji tatínek s malou dcerkou přivezli zpátky, nikoli proto, že by byla zlá na děti, ale protože utíkala. Roxanku jsme si převzali a zavřeli ji do kotce. Tatínek před kotcem hodinu přešlapoval, bylo mu Roxanky líto a přes telefon mudroval s manželkou o tom, jestli se rozhodli správně. Snažili jsme se jim vysvětlit, že s utíkáčkem musí mít trpělivost a dokud to bude nezbytné, tak ho zkrátka nepouštět z vodítka, i kdyby byl jen na zahradě. Rodina se nakonec rozhodla, že to s Roxankou ještě jednou zkusí. Odvezli si ji opět domů a už si ji nechali :-)

Usmrkánci. Tahle fotka hovoří sama za sebe. O problematice nechtěných koťat jsme toho zde už napsali hodně, bohužel se s ní potýkáme neustále a proto se ji pokusíme ještě jednou shrnout. Dostávají se k nám kočky různého stáří i zdravotního stavu. Po příchodu putují do karantény, protože i zdánlivě zdravá kočka může onemocnět. Stres v ní může vyvolat nemoc, kterou si nese v sobě, někdy i od narození. Dospělá kočka se obvykle z nemoci vylíže, stejně jako některá koťata. Jiná začnou být úplně najednou, během jednoho dvou dnů, jako hadrové panenky a umírají nám pod rukama. Pokud u nich propukne třeba taková panleukopenie s krvavým průjmem a zvracením, nemají šanci. Máme-li obsazenou celou karanténu, musíme říkat ne. "Ne" lidem, kteří nám přináší další a další koťata, protože když je přijmeme do promořené "karantény" (tedy když je dáme mezi nemocná koťata jako jsou ta na fotce), výsledek může být bohužel stejný, jako když zůstanou na ulici - zemřou. Aby k takovým neštěstím nedocházelo, stačí málo. Pokud majitelé nechají vykastrovat své kočky i(!) kocoury, nemusí pak ani oni ani my řešit, co s nechtěnými koťaty. (O tom, co dělat s nalezeným zvířetem, když útulek řekne "ne", napíšeme příště).

Rykinka. Malá fenečka, čistokrevná pouliční směska, ale krásná :-) Rikynka se k nám dostala jako mlaďoučká, ale protože byla velmi plachá, nepodařilo se ji umístit. Letos u nás byla již 10. rokem. Se stářím ovšem přicházejí zdravotní potíže. Rikynka prodělala zánět zubu, který byl vyléčen, ale od té doby byla poněkud skleslá a bez nálady, i když všechna vyšetření dopadla dobře, na žádnou příčinu se nepřišlo. Rikynka většinu dne prospinkala v pelíšku, ale dobře jedla a nic nenasvědčovalo tomu, že ji jednoho lednového rána najdeme v jejím pelíšku mrtvou. S tímto příběhem bychom chtěli poslat naši vzpomínku za duhový most jak Rikince, tak všem pejskům, kteří v útulku nalezli trvalé bydlení a zestárli tu a také těm, kteří k nám již staří přišli, nedostali šanci najít nový domov a zemřeli u nás - třeba malá Julinka , Staroušek se sklerózou a pár dalších, kteří se ani do nabídky nedostali.

Jonášek. O Jonáškovi a o tom, jak si do krve vykousal bok, protože mu šampon při koupání podráždil citlivou kůži, jsme psali v jednom letním článku. Jonášek podstoupil dlouhou léčbu a ošetřování. Zranění bylo bolestivé, a tak se ke všemu přidaly ještě i epileptické záchvaty. Nakonec se však zranění dobře zahojilo, opět zarostlo srstí a s tím ustaly záchvaty. Dnes je Jonášek zase zdravý a spokojený pejsek, který se pomalu smiřuje s tím, že podstrojování a pozornost, na které si během rekonvalescence zvykl, se obrací k jiným nemocným pejskům :-)

Rozárka. Všichni pejskové z virtuální adopce přežili tento rok v pořádku. Tedy až na Jonáška a Rozárku. Rozárce se do levého očička dostala infekce. Pan doktor naordinoval různá antibiotika, ale nic nepomáhalo. Očičko opuchlo a vytvořil se na něm vřed. Došlo to tak daleko, že musela malá Rozárka na operaci, přestože svoje onemocnění nesla statečně, s chutí baštila a zdálo se, že ji zranění ani nebolí. 29.1. podstoupila operaci. Pan doktor Baudyš jí očičko vyndal a protože zjistil, že ho skutečně nešlo zachránit a tohle bylo jediné řešení, jinak by očičko prasklo. Rozárce sešil oční víčka čtyřmi stehy, aby jí srostla k sobě. Rozárka je moc šikovná fenečka a trpělivý pacient, na nic si nestěžuje a dnes už normálně běhá se svými kamarády ve výběhu.

Jana Henychová. Patří k několika bezvadným lidem, kteří nám v uplynulém roce pomohli a my za to chceme moc poděkovat! Každá pomoc je pro nás cenná a velmi potřebná, ať se jedná o finanční částku, venčení pejsků nebo inzerci.
Jana Henychová je musherka a milovnice pejsků. V současné době se stará o svých 24 huskyů, se kterými se účastní závodů po celé Evropě a to velmi úspěšně. S Janou a s její úžasnou smečkou se můžete setkat v její musherské škole a zkusit si na chvíli (nebo i na týden), jaké to je, být musherem.

Ježek. Do útulku občas volají lidé kvůli opuštěným ptáčatům, zraněním srnkám nebo ježkům. Pokud můžeme, snažíme se pomoci. Tenhle ježura měl štěstí. Spadl do nehlubokého kanálu, ze kterého někdo ukradl poklop. Na výjezd s námi tehdy jel syn Filípek, který nám rád pomáhá. A byl to taky on, koho jsme do kanálu vyslali, protože je štíhlý, mrštný a hlavně se nebojí pavouků. Filípek bez váhání do kanálu vlezl, ježečka vylovil, ale nakonec byl rád, že už je taky venku :-)