Liga na ochranu zvířat ČR
     Jablonec nad Nisou
Ú T U L E K    D Á Š E N K A

Články / Rady, tipy, důležité iformace / Jak postupovat při podezření na týrání zvířete...

Podezření na týrání zvířete se ohlašuje na příslušnou veterinární správu, na obecní (obvodní, městský) úřad (odbor životního prostředí) či - zejména v akutním případě - na policii ČR. Oznámení můžete podat nejen písemně, ale i ústně. Je lepší, když uvedete své jméno a kontakt; mimo jiné se tak můžete dovědět, jak se daný případ vyvíjí. Úřady jsou však povinny zabývat se i anonymním oznámením. Odebrání týraného zvířete pak může nařídit obecní (obvodní, městský) úřad, a to pouze na návrh veterinární správy. Pokud jde o potrestání - v případě, že se jedná o přestupek - řeší jej obecní nebo městský úřad, v případě, že je věc posouzena jako trestný čin, postupuje se stejně jako u jiného trestného činu (soudní řízení atd.). Novela zákona 273/2008 o Policii ČR přinesla novou možnost vstupovat policii na pozemek, kde je podezření pro týrání zvířat, což bývalo velmi palčivým problémem, když majitel nebyl přítomen nebo odmítal policii vpustit.

Co se považuje za týrání zvířete (podle Zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání)

- Nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly.
- Omezovat výživu zvířete.
- Omezovat pohyb nutný pro určitý druh zvířete, pokud by omezení způsobilo utrpení.
- Chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení.
- Provádět chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu zvířete (např. kupírování uší, ničení hlasivek... apod.).
- Zacházet se zvířetem, přepravovat je nebo je pohánět způsobem, který vyvolává nepřiměřenou bolest, utrpení nebo poškození zdraví anebo vede k jeho neúměrnému fyzickému vyčerpání.
- Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře (důvody k usmrcení naleznete ve zmiňovaném zákonu).

Jak postupovat krok za krokem

- Napsat si kontaktní údaje majitele týraného zvířete (bydliště, jméno, příjmení... apod.).
- Napsat si jakým způsobem k týrání dochází, jakých metod se užívá. Pokud jste byli svědkem přímo konkrétní situace, popište danou situaci i s časovými údaji.
- Pořídit důkazy, pokud je to možné (fotografie, video... apod.).
- Ke všem písemným záznamům pořiďte kopie.
- Obrátit se na policii České republiky, městskou policii, krajský či obecní úřad, krajskou veterinární správu.
- Příslušná veterinární správa je povinna celou věc zkontrolovat (stejně jako policie kontroluje dodržování zákonů), případně udělit potrestání. Náklady spojené s léčbou, péčí po odebrání (např. pobyt v útulku) týraného zvířete hradí a nese osoba, která tento stav způsobila, tj. majitel zvířete.

Podrobnosti viz Státní veterninární správa ČR - Způsob oznámení o týrání zvířat

(Převzato ze stránek Seznam útulků)

Pokud majitelé pejska pouze zanedbávají, může to být i jen z neznalosti potřeb zvířete. V takovém případě by mohlo stačit si s dotyčnými lidmi slušným způsobem promluvit a vysvětlit jim, jaké potřeby ve skutečnosti pejsek má a co všechno péče o něj obnáší. Rozumná domluva s vysvětlením po dobrém, může mít lepší a rychlejší účinek, než cesta k nápravě přes úřady. Bohužel takových případů nebývá mnoho.
Další alternativou jsou jedinci, kteří rovněž pejska pouze zanedbávají, ale jakákoli domluva či vysvětlování se u nich míjí účinkem. V takových případech je vhodné kontaktovat nejbližší inspektorát Státní veterinární správy nebo obor životního prostředí obce z rozšířenou působností, který si pak sám vyžádá posudek veterinární správy. Pokud veterinární inspektor shledá v péči o psa, nebo jeho výživovém či zdravotním stavu nedostatky, měl by obor životního prostředí sjednat nápravu stavu. Na některé jedince může mít projednání s úřadem, i vědomí že jsou pod kontrolou okolí, trvalý výchovný vliv.

NAPŘED ÚŘAD, PAK POLICIE
Horší případ je, pokud majitelé pejska již přímo týrají. Je silně podvyživený, nebo bitý, má neošetřená zranění a podobně. Tam jednak můžete použít předchozí postup kontaktování úřadů. Ale rovněž, pokud by mohlo dojít k ohrožení jeho zdraví, nebo života v nebezpečí z prodlení, můžete přivolat policii ČR. Policie má od ledna 2010 právo vstoupit na pozemek v určitých případech i bez vědomí majitele. Nikoli však do jeho obydlí. Policie pak kontaktuje sama obor životního prostředí a ve spolupráci s ním i inspektorát státní veterinární správy. Další postup je pak podle stavu zvířete. Ve většině případů, kde je ohlášení shledáno opodstatněným, je majiteli uložena pokuta a jsou mu nařízena nápravná opatření. Majitel a jeho pejsek je pak na čas namátkově kontrolován. Jen ve výjimečných případech je nařízeno odebrání zvířete. Odebrání je právně dost komplikovaný způsob řešení, protože právně je jakékoli zvíře pouhou věcí v majetku člověka a ústavní právo na vlastnictví majetku je dáno Listinou základních práv a svobod. Takže se případy řeší odebráním do dočasné náhradní péče, přičemž zvíře zůstává i nadále v majetku provinilce. Zcela v souladu s právem pak o nuceném odebrání (či vyvlastnění) může rozhodnout jenom soud. Někdy se dotyčného zvířete vzdá jeho majitel sám, aby se vyhnul komplikacím.
Ve všech uvedených případech bývá značným problémem skutečnost, že případ nemá v kompetenci žádný státní orgán. Státní veterinární správa k případům dodává odborný posudek. Ale veškerá opatření k nápravě, včetně případných sankcí, jsou pouze v kompetenci odborů životního prostředí obcí s rozšířenou působností. Toto dvojvládí velice vyhovuje liknavým úředníkům, kteří si nechtějí s jedinci ve svém okolí (zvláště s některými agresivnějšími) komplikovat život. Obory životního prostředí argumentují svou neodborností a naopak veterinární správa zase tím, že to není v jejich kompetenci. Ve většině okolních států má tuto agendu na starosti jediný úřad veterinární správy. V ČR se zatím bohužel pouze říká, že se o takové změně uvažuje. Veterinární správa argumentuje, že na takovou agendu nemá personální kapacity. Na druhou stranu se ale vehementně brání zapojit do správních řízení proškolené dobrovolníky (pro stát bez zvýšení nákladů), jak je tomu například v Polsku, Francii a Itálii.

MEZERY MÁ ZÁKON I ÚŘEDNÍCI.
Dalším velkým problémem je samotný zákon č.246/1992 Sb. Na ochranu zvířat proti týrání v aktuálním znění. I když o něm někteří právníci tvrdí, že je na vysoké úrovni, jeho formulace jsou příliš vágní a lze si je vykládat ve velmi širokém rozsahu. Navíc zákon naprosto nepostihuje psychické týrání zvířete. Tento pojem je pro zákon naprosto neznámý. Přitom většina zvířat chovaných lidmi jsou jedinci se sociálními potřebami a i jen samota jim způsobuje frustraci. Bohužel ani členové ÚKOZ (ústřední komise pro ochranu zvířat – poradní orgán ministra zemědělství) ani Státní veterinární správa nemá zájem k zákonu vydat upřesňující vyhlášku (což je obvyklé prakticky u všech ostatních zákonů, které něco regulují), kde by byly jasně vymezeny mantinely, co je a co není týrání, a jak jednotlivé zásahy a jednání mohou na zvíře působit a jaké důsledky pro jeho zdraví a duševní pohodu vyvolat. Naopak jsou silně proti vydání jakéhokoli upřesňujícího předpisu. Vše potom záleží na uvážení a benevolenci veterinárního inspektora. Ten se řídí nejenom zákonem na ochranu zvířat, ale i veterinárním a dalšími zákony a vyhláškami, které se vztahují ke konkrétnímu případu. Dík tomu pak státní veterinární správa tvrdí, že devadesát procent nahlášeného týrání jsou jen případy vyřizování sousedských sporů. Sice jsou i veterinární inspektoráty, kde se snaží svou práci vykonávat zodpovědně, ale z naší zkušenosti víme, že to pak velmi často zase uvízne na úřednících odborů životního prostředí. Tato velice tristní situace je umožněna nejen liknavostí odpovědných úředníků, ale především skutečností, že jim jako veřejnost takovýto liknavý a bezproblémový život s jistým platem z našich daní umožňujeme. Jen výjimečně něco někdo zdokumentuje. Bez nezvratitelných dokladů nelze ani vyřešit případ a pomoci tak zvířeti, natož pohnat nečinného úředníka k zodpovědnosti. Proto vás snažně prosím, pořizujte ke každému případu fotodokumentaci, videa, požadujte od úředníků veterinární správy i městských úřadů písemně jasná vysvětlení a rozhodnutí v písemné formě. Teprve na základě takovýchto nevyvratitelných podkladů je možné byrokratický aparát donutit k nějaké činnosti, či vyvolat změnu celého systému. Pokud si nebudete vědět rady, obracejte se o pomoc k občanským sdružením na ochranu zvířat, jejichž členové již s podobnými případy mají zkušenost.

NEMĚLA BY CHYBĚT ROZVAHA
Z uvedených důvodů se pak někteří jedinci při řešení případů vyloženého týrání zvířat, které správní orgány neřeší, odvažují zajít na pokraj zákonnosti a někdy až za něj. To uvádíme jen pro úplnost, aby bylo vidět, jak zoufalá situace v ochraně zvířat v této republice panuje. Ale v případě, že byste se k něčemu podobnému odhodlali, předem dobře zvažte ani ne tak následky, které by to právně mohlo mít, ale hlavně jaké následky ponese zachráněné zvíře. Ne v každém případě, na který nás lidi upozorňují jako na týrání, se o skutečné týrání jedná. Například pes sám pobíhá na oploceném pozemku, jednou denně za ním na chvilku dojde majitel a postará se o jeho základní potřeby (krmení, voda, vyčistí boudu a tak dále), pes je jinak v dobré výživové kondici a viditelně bez psychického problému. Jistě to není ideální stav a psovi jednoznačně schází společnost. Ale pokud by byl odebrán, ať už legálně či ilegálně, s nejvyšší pravděpodobností by skončil někde v přeplněném útulku, kde by v kotci čekal (s velikou pravděpodobností dlouhodobě) neprojeví-li o něj někdo zájem. Měl by mnohem méně svobody, pohybu a možná i méně přímého kontaktu s člověkem. Navíc prostředí přeplněné psy, se kterými nemůže navázat sociální kontakt, na něj může při dlouhodobé expozici působit značně neuroticky. Taková „záchrana“ je pak spíše ke škodě zvířete.
Nechci nikomu bránit ve snaze pomoci zvířeti, ale tohle je bohužel neutěšená realita. Proto by jakákoli pomoc měla být provedena s rozvahou včetně důsledně promyšlených následků.

Text: Milan Kaucký, ochránce a aktivista, který má s pomocí týraným a zanedbaným psům mnohaleté zkušenosti. Je mimo jiné členem sdružení SOS – zvířata v nouzi.
Převzato z časopisu Psí kusy 3/2011